Karel Machotka

K založení Korandova sboru a stavbě zdejšího kostela nerozlučně patří jméno faráře Karla Machotky. Narodil se 17. 1. 1881 v Humpolci,
pocházel z výrazného rodu luterských kazatelů Hrejsů a Machotků z Českomoravské vrchoviny, z duchovně výrazně evangelicky vyhraněného prostředí.

Po maturitě v Pelhřimově (1899) studoval bohosloví na fakultách ve Vídni a v Halle, které ukončil v březnu 1903. Po absolvování ihned nastoupil jako pomocný duchovní na Vsetíně. A rok nato - 13. 9. 1904 - se objevuje v Plzni. Do jaké situace nastupuje? Na počátku 20. století jsou západní Čechy silně národnostně smíšené a nábožensky buď zcela netolerantní anebo výrazně lhostejné. Protireformační úsilí 17. a 18. století v Rakousku vymýtilo v západních Čechách jakékoli zbytky povědomí na českou reformaci - husitství a českobratrství - tak dokonale, že zde od vydání tolerančního patentu r. 1781 nevznikl ani jediný evangelický tolerovaný sbor luterský (augsburského vyznání - a.v.) nebo reformovaný (helvetského vyznání - h.v.).

Machotka v r. 1904 nalézá v Plzni a širokém okolí rozptýleno jen 230 českých evangelíků z obou vyznání. V 19. století vznikají Škodovy závody. Proměňují postupně Plzeň v průmyslové město, jež přitahovalo odborníky z Bavorska a Saska - také evangelických vyznání - kteří od r. 1872 měli v Plzni samostatný německý evangelický sbor. Ten však nebyl ochoten přijmout Machotku za vikáře pro hlouček českých evangelíků, kteří také přicházeli z českého vnitrozemí za prací. Tak nepřízeň katolíků i německých souvěrců a často i úřadů provázela Machotkovy začátky. Nakonec starost o české evangelíky a.v. převzal nejbližší český luterský sbor v Praze u Salvátora. Machotka se stal osobním vikářem faráře Dr. Ferdinanda Hrejsy pro západní českou diasporu.

Karel Machotka z Plzně věrně navštěvoval české evangelíky, pokud se kde ohlásili, až k Domažlicím, Klatovům, Strakonicím a Písku, ke Zbirohu a Berounu a na sever až za Kralovice. V rodinách konal pobožnosti a vyučoval děti náboženství. K 1. prosinci 1908 byla v Plzni oficiálně vyhlášena kazatelská stanice pro věřící a.v. české národnosti a Machotka byl jmenován jejím duchovním - vikářem. V roce 1914 byla povýšena na filiální sbor - značně osamostatněný od pražského sboru - pro několik málo stovek členů. Střediskem se stal postupně upravovaný „Husův dům“ v Prokopově ulici č. 27 s modlitebnou a farním bytem pro rodinu vikáře Machotky se 4 dětmi. Bratr Machotka se stále pilně pokouší o evangelizační práci s mnohými překážkami národnostními, správními i náboženskými v prostředí jednoznačně katolickém.

V roce 1914 přichází do Plzně nový pracovník - vikář Ebenezer Otter, kazatel pro kazatelskou stanici evangelické reformované církve h.v. - stejného evangelizačního zápalu. A oba také sdílejí šířící se povědomí o umělém rozdělení českých evangelíků od tolerance na luterány a reformované (a.v. a h.v.) a podílejí se na vzrůstajícím hnutí hledání společných kořenů v české reformaci husitské a bratrské spolu se svými sbory. Začínají konat společné biblické hodiny, přednášky z českých reformačních dějin, různé besídky. V jubilejním roce Husovy smrti 1915 uspořádali slavnost k Husově památce.

Spolu s Otterem se na konci války rozhodli vystoupit na veřejnost. Počátkem října 1918 vydali v Plzeňských novinách proklamaci obou sborů „O české národní církvi“ a provedli sloučení obou sborů dříve, než k tomu došlo i na úrovni celých církví o čtvrt roku později. Tato spolupráce na základě české reformace byla v nových podmínkách Československé republiky sledována pozorně a příznivě českou veřejností a byla dobrou přípravou k přestupovému hnutí, jež zasáhlo celý český západ až k hranicím. Karel Machotka vytváří strategii kombinace bohoslužebných shromáždění malých hloučků a veřejných přednášek z českých reformačních dějin. Navazuje na slabé povědomí o husitství a přináší posluchačům něco nového: českobratrství jako touhu po krásné kristovské církvi beze všeho zkompromitovaného na současném křesťanství. Přichází lavina tzv. přestupového hnutí, z níž ve 20. letech minulého století povstávají oba velké plzeňské sbory a řada sborů a kazatelských stanic v okolí Plzně.

Pro tyto nové sbory je v r. 1925 ustaven zcela nový seniorát Českobratrské církve evangelické v západních Čechách. Machotka, jmenovaný teprve v r. 1922 farářem, byl zvolen prvním seniorem a farář Otter jeho náměstkem v seniorátním výboru. A smyslem jejich v církvi netradičního úsilí je vždy znovu srozumitelné zvěstování evangelia. Leckde v tradičních oblastech ČCE vládla k tomuto dílu nedůvěra, neporozumění a přezírání. Pro seniora Machotku nastává období organizačního, provozního zabezpečování evangelizačního díla. Pečuje zvláště o bohoslužebný život ve všech střediscích, stará se o prozatímní prostory k bohoslužbám a sborové činnosti a později podporuje úsilí sborů o získávání budov k duchovní činnosti a především o povolávání kazatelů - farářů, vikářů a diakonů - na nová pracoviště. Sestaví a vydá malý zpěvníček písní pro evangelizační shromáždění, dává lidem do rukou evangelickou literaturu, knihy a časopisy.

Sborový život v Plzni, který se nebývale rozrostl, vedl Machotku k hledání bohoslužebného centra. Pronajímal pro sbor postupně biograf Elektra a Hvězda a v roce 1927 zakoupil Řemeslnickou besedu v Prokopově ulici č. 19. To vše byla provizoria. V jeho myšlenkách vzniká projekt sborového areálu, kopírující tradiční schéma sboru z Českomoravské vysočiny: kostel a hřbitov obklopený osadou členů sboru. Obklopen výraznými spolupracovníky ze staršovstva i stavebními odborníky a podporován br. vikářem Stanislavem Kurešem v kazatelské činnosti a jeho ženou Hanou Kurešovou jako sborovou účetní, začal br. Machotka v letech 1927 - 1935 organizovat administrativní i projekční přípravy ke stavbě sborového areálu podle své představy. Velké dílo obětavého Božího služebníka vrcholí. V neděli 16. května 1935 byl slavnostně položen základní kámen kostela a 29. listopadu 1936 byl kostel otevřen za účasti synodního seniora Dr. Josefa Součka, představitelů veřejnosti a velkého počtu členů sboru.

Těžký čas prožíval br. farář Machotka v roce 1939. Záborem pohraničí 15. března 1939 se zhroutila představa české evangelické obce uprostřed Plzně. Právě dostavěné domy v Prokopově ulici č. 17 a 19 byly dány k bydlení Čechům prchajícím z pohraničí. V létě (12. července) jej zastihla zpráva o náhlem úmrtí manželky Betty na letním bytě. A po 17. listopadu byl Gestapem zatčen jeho syn Jeronym po studentské demonstraci v Praze a držen v koncentračním táboře Oranienburg až do ledna 1942 a pak zůstal pod stálým dohledem Gestapa až do konce války. Oporou se stala faráři Machotkovi jeho druhá manželka Eliška, se kterou se oženil v roce 1944. Při výroční slavnosti posvěcení kostela 3. prosince 1944 se vzpomínkou na Machotkův příchod před 40 lety rozvinul Machotka budovatelský program sboru mezi bezkonfesijními. Tento program dokládal současným duchovním stavem, který bude příznivý pro Slovo Boží, což dokládal zkušenostmi z r. 1918.

Mnohého se ještě zúčastnil, ale úplně přepracován byl v roce 1950 stižen záchvatem mozkové mrtvice a po pracovní neschopnosti trvající 9 měsíců podal 23. dubna 1951 rezignaci na úřad faráře sboru. Opouští byt v Korandově sboru a žije pak na Lochotíně v tiché vilové čtvrti v ulici Karoliny Světlé v laskavé péči své ženy Elišky, nepohyblivý a ve finanční tísni, podporován sborem i modlitbami. Pravděpodobně - pokud vím - už Korandův sbor nenavštívil. Písemně se omlouval svému nástupci br. faráři Klimeckému za neúčast na jeho instalaci. Dožil se ještě zprávy ze sboru, že bylo připomenuto 50. výročí jeho příchodu do Plzně. V pátek 5. listopadu 1954 pak už rozesílal senior do sborů zprávu o úmrtí br. faráře Machotky ve věku 73 let života po čtyřleté těžké nemoci a velkém utrpení. Pohřební pobožnost 9. listopadu 1954 se konala v chrámu Korandova sboru opět za velké účasti. Urna s popelem zesnulého je uložena v kolumbáriu jeho milovaného sboru na čestném místě.

Při odhalení pamětní desky ve vestibulu chrámu v neděli 17. září 1967 řekl emeritní senior E. Otter: „Cíl života bratra Machotky byl veliký, bohulibý - budovat Boží království, šířit Boží pravdu na českém západě. Činil tak s živou, neochvějnou vírou, již je třeba následovat. Chvála a díky Bohu za tento život, za tuto víru!“

Pavel Pellar

Zpět

Copyright © 2011 - Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Plzni - Korandův sbor. Powered by Evanek Studio.