Korandův sbor Plzeň

Bohoslužby při seniorské instalaci

16. 1. 2011 v Plzni, Korandově sboru

1. Čtení: 1. Par. 17, 1 – 15

2. Čtení: J 2, 18 – 22

3. Čtení: Ef, 2, 20 – 22

Písně: 84, 635, (píseň vybere synodní senior), 446, 426, 192 (1.3.)

Milé sestry, milí bratři!

Oznamuji ti, že Hospodin vybuduje dům tobě. To je Boží odpověď horlivému Davidovi, který chce vystavět dům Hospodinu. To je Boží odpověď i nám, kdo máme podobné touhy. Jsme tady shromáždění jako církev, seniorát, sbor a úporně přemýšlíme, jak to všechno budovat jako Boží dům. A my to chceme budovat, protože to máme rádi, jsme vděčni za to, že nám bylo dopřáno žít ve společenství církve a cítíme svou odpovědnost za budování toho Božího domu.

Dobře si uvědomujeme, jak jsme Pánem Bohem žehnání ve svých životech, že jsme si mohli vystavět svoje domy jako z pevného a krásného cedrového dřeva. To byla první naše starost, abychom měli kde bydlet, abychom měli své domovy, své jistoty a své bezpečí. Udělali jsme to nejlépe, jak jsme uměli a teď bychom chtěli stejnými způsoby stavět také dům Boží, protože schrána Hospodinovy smlouvy je stále pod stanovými houněmi. Ale ať už jsme vedeni studem, vděčnosti, nebo odpovědností, způsoby, které jsme už definovali, které jsou nám vlastní a které umíme, dům Hospodinův nepostavíme. Tedy, ne že by ty způsoby byly špatné, vždyť jsme jimi už kvalitně stavěli a určitě se jimi dají vystavět chrámy, kostely a modlitebny, dají se jimi dobře vybudovat i organizace a uspořádat společenství, ale to pořad není dům Hospodinův, i když se tak může jevit.

Davidův syn Šalamoun postavil chrám a ten vydržel pár generací, podobně po jeho zboření i druhý chrám. Konec berou nejenom naše životy, ale i všechno, co budujeme, ať už jsou bezprostřední důvody jakékoli. Na místě, kde jsou dnes naše církevní sbory, byly před nimi jiné, s jinou zbožností, jinak organizované, zanechali nám odkaz své víry a své místo. I to, co chceme budovat my, nebude jiné. Je to z nejlepších pohnutek a nejlépe, jak to umíme, ale přesto, že to budujeme jako Boží dům se vší láskou a oddaností, bude to stále náš cedrový dům. A platí pro něj to, co řekl prorok Nátan Davidovi: „Udělej vše, co máš na srdci, neboť Bůh je s tebou“. Bůh tě neopustí, bude ti žehnat. Dělejme podle svých dobrých úmyslů a citů, dělejme to nejlépe, jak to umíme a jak je to možné. Vždy však s vědomím, že je to to, co my máme na srdci, co vždy ponese naše stopy a bude mít naše limity. Na něco nebudeme stačit vůbec, něco zůstane k dostavění pro naše dcery a syny a vždy se to bude měnit, vždy v sobě bude mít stigma konce, hroucení, pádu. Tak je to s tím, co děláme, i z čistého srdce. Ovšem to neznamená, že by Bůh s námi nebyl, že by nám nežehnal. Jen si nikdy nedomýšlejme, že když děláme, nejlépe jak to umíme, to co máme na srdci, že je to jediný způsob, jak to jde dělat, jak to vydrží na věky.

Nejlepší cestou jak se vyvarovat iluzí, i těch ze srdce, i těch náboženských, je slyšet, co nám Bůh chce k našim budovatelským touhám a snahám povědět. Oznamuji ti, že Hospodin vybuduje dům tobě. Jemu zřejmě nevadí mít schránu své smlouvy pod stanovými houněmi. Nesídlil jsem v domě až do tohoto dne. Putoval jsem se stanem, ale příbytek jsem neměl. Zdalipak jsem řekl některému z těch, jemuž jsem přikázal pást můj lid: „Proč mi nezbudujete cedrový dům?“ Ne, to neřekl, on jej nepotřebuje. Zato my ano. A on to ví. Proto lidu připravil místo, a zasadil jej. Aby tam bydleli a už nebyli znepokojováni. On buduje dům nám. Dům jako znamení péče o život, o bezpečí a pokoj. Takový dům my potřebujeme a neumíme jej postavit, ani z cedrového dřeva, ani z bezvadně fungujících politických systémů, ani z dobře organizované církve. Protože my jsme ti, kterých dny se naplní, a my odcházíme ke svým otcům. To na sobě nese všechno naše. I to, když se snažíme vybudovat dům Hospodinovi. Oznamuje-li Hospodin, že postaví dům nám, chce uvést pokoj do našich srdcí a myslí. Nemusíme se starat o to, co je mimo naše možnosti. Naopak v Božích možnostech to je, a on to také chce, stavět to, co my ani sami pro sebe postavit nemůžeme.

Důležité pro nás je vědět, jaký dům Bůh staví a jak jej staví. To, co my máme jako nadstandard, musíme však nazřít jako bezpodmínečné. Máme už svoje domy, svoje životy, máme to svoje, a pak nám přichází na srdce, že ještě postavíme dům Bohu. O domě, který staví nám Hospodin, mluví hned jako o svém domě, o Davidově synu, jako o svém synu, a o svém Synu, jako o Synu Davidově, Synu člověka. Ten dům je zároveň náš i jeho dům. To jej určuje jaký je. V zásadě jeden. Jeden život, ve kterém má každý svoje místo, svou budoucnost, a to takovou, o které říkáme, že navěky – navěky je v textu zdůrazněno třikrát. To je takový život, kdy víra v Boha, důvěra Hospodinu není v rovině nadstandardu, nýbrž je tím, z čeho vyrůstá sama jeho identita. Bůh je v tom jednom, našem i svém domě. To je princip, který pak umožňuje takový způsob vnímání ostatního stvoření a ostatních lidí, jenž jim také přeje místo a čas navěky, jako si to uprostraňuji ti v jednom domě. Nikdo není nahlížen jako cizí. To je východisko pro respekt k mimolidskému světu, k jiným kulturám a náboženským tradicím, to je oikumené, za kterou se modlí církve, to je bezpodmínečný obraz církve vůbec, tak musí vypadat soužití těch, kdo vyznávají svou víru v Hospodina, tak potřebuje vypadat i vztah člověka k sobě samotnému. Respektujeme se, vážíme si všech a všeho živého a přejeme život navěky. Neznepokojovaný, šálom. Není dvojího způsobu stavění. Takový je to dům, takový jej staví Bůh. Vypadá-li to takto, je to jeho dílo. Kéž bychom to právě tak měli na srdci.

Poslední, ve významu však první, otázkou je, jak ten dům buduje? Tak, že to, co my boříme, nebo se nám sype pod rukama, nebo neumíme dostavět, možná ani začít, on ve třech dnech postaví nově. Všechno to neudržitelné, co s námi, nám a kvůli nám odchází, ale nemělo by, protože má zaslíbení navěky, ve třech dnech křísí. Všechen život, všechny a všechno živé i to, co už zemřelo. Tak to dělá. A jenom každý sám víme, co by srdce chtělo postavit, ale nedokáže to, co by srdce chtělo udržet, ale neudrží to, jak by se ještě chtělo neodcházet, ale nejde zůstat. Leda vzkřísit. Tělo, církev. Životy těch, které jsme milovali a už umřeli, lásku těch, kteří nás milovali, zapomenutou víru, ztracenou naději. Oznamuji ti, že Hospodin vybuduje dům tobě. Až se naplní tvé dny a ty odejdeš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku z tvých synů a upevním jeho království. Ten mi vybuduje dům a já upevním jeho trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Už v babylonském exilu slyšeli vnímaví, že je to zaslíbení syna Davidova i Syna Božího. Který by na naše lidské ptaní, jakým znamením nám prokážeš, že to smíš učinit, mohl odpovědět: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím“. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

Kdo smí, vzkřísí. Zdalipak Písmu a Ježíšovu slovu věříme, my, po jeho vzkříšení z mrtvých? Jsme tu jako církev zas a zas shromažďováni, nikoli abychom budovali, co vybudovat nemůžeme, ale proto, abychom se rozpomenuli. Rozpomenuli se, co nám Hospodin oznamoval a Ježíš říkal. A uvěřili Písmu i Ježíšovým slovům. Tak se rozpomeneme, jak Hospodin staví dům pro nás a pro sebe a jaký ten náš život staví. Jako žádný z nás, ani církev není mimo ten dům. Kdoví jak to bude s chrámy, kostely a církevními institucemi za pár generací. Možná budou zase jiné, jen ať se v těch našich i v těch příštích zvěstuje, co Hospodin oznamoval a Ježíš říkal, abychom se na to my i naše dcery a synové rozpomínali a věřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. Hospodin vybuduje, co má být navěky. My buďme trpěliví, protože on zbořené staví až ve třech dnech. Amen

Modlitba:

 Bože, děkujeme, že až doposud smíme číst a poslouchat, co ty oznamuješ, to, co jsi Ježíšem pověděl. Učiň nám znovu a znovu tu milost, aby to vstupovalo také do našich myslí a do našich srdcí. Abychom se na to rozpomínali. Rozpomínání zpřítomňuje vzkříšení a je jeho plodem, zmocněním, kterým se oživuje, co nemá směřovat v říši zapomnění. Ježíši Kriste, když se tví učedníci rozpomínali a mluvili o tom, co se stalo, přidal ses k nim, na jejich cestě, ty živý, vstoupil jsi do jejich uzavřeného domu i zamčenými dveřmi. Rozpomínáme se, abychom mohli věřit, abychom měli s čím svou víru konfrontovat, aby naše víra měla zdroj pro svou reflexi. Prosíme, nikdy to od nás neodnímej, ať nezapomeneme, jaký dům stavíš a jak jej stavíš. Smiluj se nad námi. Amen.

Poslání:

Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Ef 2, 20-22