Korandův sbor Plzeň

 

Text: Jozue 3, 5b

Čtení: Jozue 3, 1 – 10a

Písně: 100, 442, 681, 457, 702

 

Kázání:

 Proč ne hned dnes, proč až zítra učiní Hospodin mezi vámi podivuhodné věci? Proč člověk víry musí stále čekat, přestože už je u Jordánu, už tak blízko zaslíbené země, jen přejít řeku a už být šťastný a bez napětí, které vyvolává tento břeh? Dospělí, stejně jako děti jsme netrpěliví, proč bychom si neměli vzít, na co se dá dosáhnout? Emma se také natahuje po všem, co se jí líbí, co chce. A na co dosáhne, to si bere. Ale vy rodiče jí některé věci posouváte dál, aby se snažila víc, a některé jí odkládáte zcela, protože na hraní s nimi ještě nedospěla, ten čas přijde, pro její dobro to děláte. Zítra. Zítra si jimi už neublíží a teprve pak ocení jejich podivuhodnost. To, co si bereme hned, není podivuhodné, to je prostince k mání.

 

A život je podivu-hodný. A zaslouží si, aby neztratil svoje mystérium, které nepotřebuje být odhaleno zcela. A přesto, tak jak se žije v čase a prostoru, po kouskách se odhaluje, aby se člověk nepřestával divit, obdivovat, podivovat se, aby se v úžasu mohl radovat z toho, že žije a těšit se na zítra. Když člověk ztratí ten dětský úžas - jak je to podivuhodné, přestane se těšit na zítřek a začne se zítřka obávat, bát se a bude chtít všechno zaslíbené, zemi, budoucnost použít a zažít už dnes. Protože kdoví jestli budeme ještě zítra, jestli ještě bude svět, jestli ještě bude církev, křesťanská víra, vůbec něco. Když budoucnost už není budoucnost, když zaslíbení už není zaslíbení… Bůh nás chraň, abychom ty svoje obavy a z nich netrpělivost přenášeli na děti a v panice jim dávali to, co by jim ubližovalo, vzalo jim možnost podivování se, z něčeho dnes a z dalšího a mnohého také zítra a věčně.

 

Na další a mnohé bude ještě dost času. Proto děti mohou klidně růst a v pokoji hodně odpočívat, spát a spát. Nic jim neuteče. A nám dospělým z toho vskutku důležitého také ne. Jozue s lidem sice došli až k Jordánu a zaslíbenou zemi měli na dohled, ale utábořili se a přenocovali tam, dříve než jej přešli. Jistěže přejdou tu řeku, ale není spěch, mohou si klidně lehnout a vyspat se, dříve než ji přejdou. Není třeba zmateně pobíhat a hledat brod, ani pro sebe, ani pro naše společenství, ani pro lidskou společnost, a zvláště ne pro děti, pro které bychom rychlý a jistý přechod chtěli nejvíce. Ale on tam žádný brod není. Ten jednoduše a jistě nenajdeme. Ač se o to mnozí pokoušeli a pokoušejí, je to vždy jenom pokušení.

 

Ta řeka je někdy jenom jako strouha, ale na jaře je rozvodněná, děsivá jako smrt. A ta žádného brodu nemá. Je to stále ta samá řeka, i to před smrti je bez jednoduchého jistého přechodu, ale na to se vždy nějak bláhově cítíme, ovšem před rozvodněným živlem smrti se nezastaví jenom pošetilec. Proč mluvím o smrti při křtu své milované vnučky? Protože smrt je součástí životního putování. Každá filozofie se rodí ve chvíli, kdy člověk ve svém žití doputuje až k smrti, ve svém přemýšlení o životě, pakliže je moudré, o něco dříve. Žádná životní moudrost nemůže obejít smrt, řeku bez brodu. Jordán je symbolem pro všechno nepřekonatelné v životě, co nelze jednoduše a jistě přejít a k tomu patří smrt na prvním místě. I křest je o smrti, aby mohl být také o životě. Izraelci do zaslíbené země musí přejít přes vzduté vody Jordánu. To je dominantní podivuhodná skutečnost podivuhodného života. K pokojné harmonické budoucnosti se nedá, než přes nepokojnou vodu života v tomto čase a prostoru. To nemůžeme retušovat ani sobě ani svým dětem.

Není tu brod, ale bylo by zoufalostí se na zaslíbenou zemi jenom dívat. V určitý a pravý čas je třeba podivuhodné věci prožít. Přes všechno nepřekonatelné, i smrti navzdory. Nejlépe nenechat tu nejtěžší překážku na konec, aby celý život děsila. Oni tam přešli Jordán na začátku. Postavili tábor, dobře odpočívali a tři dny čekali. „Tři dny“ je biblický údaj pro důvěru nebo víru. Tři dny je Jonáš v útrobách velryby, podle mytického vyprávění, než jej ryba vyvrhne na břeh. Tři dny je Ježíš v hrobě, podle evangelijního vyznání, než je vzkříšen. Podivuhodné věci. Na ty se ve víře, v důvěře trpělivě čeká. Důvěra, víra je ten propůjčený nástroj přejít Jordán a nezahynout v něm, nýbrž přes něj vstoupit do zaslíbené země. Důvěra, víra je způsob putování životem, i přes vzduté vody, přes nepřekonatelné, přes smrt do svobodného, spokojeného života. V důvěře je trpělivost, ve víře se dá čekat na to, co se stane, co podivuhodného. Ne rezignovaně, že se snad něco stane, nýbrž s otevřenýma očima, srdcem a myslí, abych viděl a vnímal podivuhodné, protože v to věřím a těším se na to.

 

Důvěra, že nejenom něco se v životě stane, ale podivuhodné se stane, vychází ze zaslíbení: „Hospodin zítra mezi vámi učiní podivuhodné věci“. Je to důvěra Bohu. On to učiní, aby se dalo přes řeku, přes nepřekonatelné, přes smrt ke svobodnému životu. On přikáže rybě vyvrhnout člověka, on vyvádí člověka z hrobu, bere smrti děsivou moc, zastaví vody. To je podivuhodné na životě. Narozených děti i sytých léty. Dá se žít, přesto že to nevypadá. Poznáte, že uprostřed vás je živý Bůh. Ten, který je život sám, ze kterého Emma, každý člověk, všechno živé žije. Ten Bůh to činí a my můžeme vnímat, jak je život podivuhodný a být toho účastní každou svou fyzickou buňkou, všemi rysy své duše, všemi křídly svého ducha. Bůh před námi do té děsivé řeky, do našeho smrtelného ohrožení, i do našich hrobů vstupuje jako Kristus, jde před námi jako schrána smlouvy a my půjdeme za ní. V té smlouvě sám nabízí svou blízkost, přítomnost, ze které poznáváme svou cestu, kudy se máme ubírat, neboť nikdy předtím jsme touto cestou neprocházeli.

 

Tou cestou, kudy jsme ještě předtím nikdy neprocházeli, se nemusí procházet až ve smrti, kdo ví, co by se stalo. A ono se má stát podivuhodné, to činí Hospodin, to smíme žít. Tou cestou je možné ve víře po třech dnech jít, za schránou, za Hospodinem, s Kristem. Nebudeme vědět co všechno je na té cestě, ale budeme znát cestu. Bohu důvěřujeme, proto půjdeme. A v té víře vezmeme s sebou i své děti. Všichni kolik jich bylo, do jednoho přešli. I Emmu vezmeme s sebou přes Jordán v důvěře Hospodinu. Ve křtu vodou to uděláme. Na začátku jejího života. Aby ji celý život neděsila cesta, kterou předtím ještě nikdy nešla. Nepůjde směrem ke smrti, půjde směrem od smrti. Do Bohem zaslíbené země, do života svobodného, z vody do pokoje těla, duše i ducha. Bude znát cestu, kudy se ubírá. A zítra s ní Hospodin učiní podivuhodné věci. Dnes ji ještě jenom pokřtíme. Je to bohoslužebná slavnost jako výraz posvěcení – i v tomto mladém životě bude Hospodin přítomen, povede ji přes všechno a učiní její život podivuhodným. Už zítra a další dny a všechny dny, včetně těch, kterých počet nikdo nesečte. A my s ní budeme v táboře klidně očekávat všechno, co se s ní bude dít, co s ní Hospodin bude činit a co bude činit ona s Hospodinem. A nezamlčíme ji svou důvěru Hospodinu, ve které jsme spolu s ní přešli svým i jejím Jordánem. Znamení toho na ni i zítra zůstane. Znamení Boží přítomnosti a Kristova souputničtí, jeho účasti na všem krásném ale i nepřekonatelném. Zítra to pro ni bude důležitým. Dnes ji posvětíme pro to, co se stane, pro podivuhodné věci, které učiní Hospodin. Aby na ně byla připravena, nebála se jich, aby je vnímala, viděla, počítala s nimi a v důvěře na ně toužebně čekala. Zítra budeme s ní, i ona sama, a každý z nás přistupovat a poslouchat slova Hospodina svého Boha. A každý poznáme, že uprostřed nás je živý Bůh.

 

Dnes na sebe bereme ve víře znamení přejití Jordánu, smrti, abychom poznali cestu, kudy se máme ubírat, neboť nikdy předtím jsme touto cestou neprocházeli. Už nás nebude děsit, víme, jak s Kristem přes ni, až zítra budeme muset. Ve víře jsme ji už prošli. Hospodin to učinil. A my jsme ve křtu posvěceni ke vstupování do zítra, svobodni od Jordánu. Ode všeho, co stojí mezi námi a vytouženým životem. To, co se Emmě stane dnes, je paradoxně následkem toho, co Bůh učiní zítra. Všechno důležité v jejím životě co se s ní bude dít, bude odezvou zaslíbené budoucnosti. Posvěťte se, neboť Hospodin zítra mezi vámi učiní podivuhodné věci. Amen