Pohřeb Elizea Falátka 22. 5. 2011 

 
Dobrořeč duše má Hospodinu, celé nitro mé jeho svatému jménu! Dobrořeč duše má Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! Ž 103, 1.2
 
Vážené smuteční shromáždění, milé sestry, milí bratři!
Požehnaný člověk, který za svůj život může dobrořečit. Který o svém životě může mluvit dobře, protože si uvědomuje, všechno to dobré, co žil a žije a na nic z toho nezapomněl. To samo o sobě je nesmírné požehnání. Nad to, když si je člověk vědom, že to požehnání, co naplnilo jeho dny, nebylo ovocem výhodně postavených hvězd, ani jenom poctivé práce a vytrvalých zápasů, nýbrž ví, že to požehnání, ze kterého se raduje i v těch posledních chvílích na této zemi, bylo jedině z toho, že mu žehnal Hospodin, velkoryse a nezaslouženě, takže o tom může vydat svědectví, že požehnaní, spokojenost, životní štěstí je Hospodinovo dobrodiní. Žalmista, podobně jako náš milý bratr Elíša dobrořečil nikoli sobě, či osudu, nýbrž pouze Hospodinu, od kterého, jak věřil, bylo a je jeho dobrodiní. Silni lidé neradi mívají dobrodince, a mají zato, že se obejdou bez dobrodiní. Rádi mají svůj život ve svých rukou. Je vzácným úkazem, když silný moudrý muž, který mnoho let stal v čele seniorátu svým životem a prací vyznával, že naše vlastní možnosti mají své limity a člověk se bez Božího dobrodiní neobejde. Náš život má takový rozměr, který neumíme dohlédnout, jak bychom na jeho obstarání mohli stačit? Naše spása, naše věčnost je pouze v Božích rukou a on se o nás i za hranici smrtí postará. Až tam sahá jeho dobrodiní k nám. A když až tam, pak i do všeho, do čeho vstupujeme každý svůj den. Hospodin, náš dobrodinec, nesvazuje a nečeká vděčnost. Ale když člověk to jeho dobrodiní pozná, celé jeho nitro, všechno naše a v nás, samo od sebe dobrořečí Hospodinovu svatému jménu. Ví naprosto jistě, od koho je jeho život i jeho požehnání. A ví, že dobrořečí za dobrodiní. A my pak, příbuzní a známí se k tomu dobrořečení přidáváme a dobrořečíme Hospodinu, za dobrodiní, které Elišově rodině, tomuto sboru, tomuto seniorátu i této církvi, stejně tak jako těm, se kterými pracoval a žil, Bůh dal v požehnaném Elíšově životě. Pro nás jeho život a to, co vykonal v Hospodinově jménu, bylo a zůstalo dobrodiním od Hospodina.
Vím, že zrovna v těchto smutných dnech se dobrořečení, dobrá řeč o dobro, chválení za dobro pronáší těžce, nesnadno se hledají důvody, poněvadž vám pozůstalým po těžkém strádání váš nejbližší, drahý zemřel. Tváří tvář smrti se těžko dobrořečí Bohu, chválí Bůh za dobro. Protože vždy nějak ve vědomí i podvědomí vnímáme Boží všemohoucnost tak, že Bůh může za všecko. I kdybychom se ve víře bránili té nebiblické představě, ona je jakýmsi obecným lidským pohledem. Bůh je ten, ke kterému směřuje naše výtka, že někdo musel tolik trpět a v bezmocnosti zemřít. Ale i v této chvíli náporu na víru i v nitřních zmatků nepřestávejte věřit, že Boha je možno spojovat jedině a vždy, i v hodině smrti, ba právě tehdy, s dobrodiním. On sám ví, kdy už trápení je dost a pouze on, může tímto údolím stínu provést s láskou a s nehynoucí naději vzkříšení, nového rána, které má pro nás připravené. Neopouští nás v Ježíši Kristu ani ve smrti, ani v temnotě po smrti, Kristus tam sestoupil, aby byl s námi, a pak nás on, vzkříšený, slavně vzkřísil a uvedl do věčného společenství s Bohem. Z Boží ruky je pouze dobrodiní, neboť Bůh je ve své nejvlastnější podstatě dobro. Nedává nic jiného, než dobrodiní, dobré daní, dobré věci pro život. Se smrti se sám utkává v Ježíši Kristu. Když toho, kterého on poslal, smrt ukryla v hrobě, vzkřísil ho Bůh z mrtvých, přemohl smrt, vzal ji moc a poslední slovo. Poslední slovo nad životem a pro život, který vychází z jeho ruky, má Hospodin. Cesta živých tvorů není bez bolesti a utrpení, někoho méně, někoho více, někoho až příliš. Ale Bůh je na straně lidí. Smýšlejme o něm jenom tak, jak se nám zjevil v osobě Ježíše Krista, jako ten, který obnovuje a křísí život. A tehdy, když unavená, nemocemi ničená těla umírají, tehdy se nejvíce chce zjevit moc Boží lásky. Já vám učiním dobrodiní, já vás vzkřísím, já zasáhnu tam, kde vaše zápasy končí. Takto se nám Bůh zjevuje. Bůh není osud, ve kterém je zrození a smrt. Bůh je ten, ve kterém je zrození, a pak vzkříšení. Ten, který zasahuje tam, kde je smrt a její zbraně – nemoci a utrpení. Bůh vstupuje do lidských příběhů, aby zvrátil jejich vývoj, aby je vedl od smrti k životu, k životu věčnému. Tak jej známe od Ježíše Krista. Takovému mu důvěřujeme. Z jeho ruky je pouze dobrodiní. Pouze dobré dání, a když tomu věříme, přijímáme naději, že jeho dobré dání i smrt přemáhá. On dobře dá, aby ze smrti vzešel nový život.
A tato důvěra vrhá pravé světlo na celý náš životní příběh. V našem životě jsou všelijaké nezdary, těžká onemocnění, bolesti i strádání, fyzické i psychické. Mohlo by se zdát, že je toho více, než toho dobrého. Ale když víme, že ten, jenž stvořil náš život, ten, kdo nám život dává a přeje, se k nám blíží jenom milostivě v dobrém daní, jenom v dobrodiní, pak máme velkou možnost vzpomnět si, nezapomenout na to dobré, co naplňuje náš život od narození až k jeho závěru. Vidíme množství dobrých daní, množství dobrodiní, které rozhodně převyšuje všechna strádání, všechno zlé, čeho život není prostý, protože je lidský. Dobrodiní je už ta holá skutečnost, že chvíli můžeme žít na zemi. Dobrodiní, bez kterého bychom nebyli, které je pro nás bezpodmínečné, je dobrodiní vztahů, do kterých nás Bůh zasazuje. On sám se nám dává, pro nás se dává. Z jeho lásky k nám, z jeho vztahu, z toho spásného dobrodiní se zrozují všechny ostatní vztahy. Dobrodiní toho, že člověk není sám, že není opuštěn ve chvílích dobrých, ani ve chvílích zlých, že žije s lidmi, kteří Bohem zmocněni mu mohou pomoci, pomáhají nést jeho kříž. Dobrodiní, které se nám dostává od Hospodina, je hustá síť životních vztahů, ve kterých jsme. Vztahů k dětem, nebo naopak k rodičům, k sourozencům, k těm nejbližším. To je něco, co umíme málo docenit. Snad bychom se adekvátnímu hodnocení blížili až tehdy, kdybychom vskutku zažili, že nám nemá kdo podat sklenici vody. Ale dokud to tak není, dokud stále je, kdo by se s námi smál i brečel, pak to dobrodiní trvá. Bůh nás do toho dobrodiní vsazuje, nechává nás do takového dobrodiní vrůstat. Jeho dobrodiním je, že si nacházíme místo ve světě a mezi lidmi a naše životy přinášejí plody, takže nemusíme žít planě. Poznání Boha, který k člověku přistupuje stále v dobrodiní, plodí v nás nové pohledy na naše vlastní životy, na celý náš příběh, který jsme pak schopni vidět plný milostivého dobrého daní, které nám Bůh dává štědře skrze vztahy, ten svůj v Kristu a z něho i jiných lidí.
Jsou chvíle, kdy uplakané oči a rozbolavělé srdce svízelně spatřuje dobrodiní. Právě v těchto chvílích nám zaznívá evangelium – nezapomínejte na Boha, který se k vám blíží jenom v dobrodiní a odhalíte i svůj příběh plný dobrodiní. A nebude se vám chtít zapomenout na žádné a své rozbolavělé duši budete přikazovat právě v tento den – nezapomínej má duše na žádné dobrodiní, které ti Hospodin dává. Vzpomenete si na své děti, které jste zplodili, a na své rodiče, kteří přivedli na svět a v obětech vychovali vás. Vzpomenete si na lidi, kteří vám dobře činili a na všechno dobré, co jste okusili. Nezapomínej má duše na nic z toho dobrého, které ti Bůh dal a dává v Ježíši Kristu a skrze něho v osobách tvých nejbližších, milovaných a milujících. Nezapomínej má duše na dobrodiní. Dobrodiní, které přesahuje všechno zlé, se kterým se setkáváme.

Naše životy jsou plné dobrodiní Hospodinova, kterého vrchol je ve vzkříšení, ve vzkříšení všech a všeho života. Neboť všichni a všechno živé vyšlo z Boží ruky, je působeno Boží láskou a má zaslíbenou věčnou budoucnost. Ve vzkříšení člověka k věčnému životu dochází Boží dobrodiní svého naplnění. Lidský život s tímto výhledem je celý dobrořečením Bohu, každý náš dech po všechny dny i v údolí šeré smrti. Amen. 

Copyright © 2011 - Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Plzni - Korandův sbor. Powered by Evanek Studio.