Pohřeb Elizea Falátka 22. 5. 2011
Dobrořeč duše má Hospodinu,
celé nitro mé jeho svatému jménu! Dobrořeč
duše má Hospodinu, nezapomínej na žádné
jeho dobrodiní! Ž 103, 1.2
Vážené smuteční shromáždění,
milé sestry, milí bratři!
Požehnaný člověk, který za svůj život může
dobrořečit. Který o svém životě může mluvit dobře,
protože si uvědomuje, všechno to dobré, co žil a žije a na nic
z toho nezapomněl. To samo o sobě je nesmírné
požehnání. Nad to, když si je člověk vědom, že to
požehnání, co naplnilo jeho dny, nebylo ovocem
výhodně postavených hvězd, ani jenom poctivé
práce a vytrvalých zápasů, nýbrž
ví, že to požehnání, ze kterého se raduje
i v těch posledních chvílích na této
zemi, bylo jedině z toho, že mu žehnal Hospodin, velkoryse a
nezaslouženě, takže o tom může vydat svědectví, že
požehnaní, spokojenost, životní štěstí je
Hospodinovo dobrodiní. Žalmista, podobně jako náš
milý bratr Elíša dobrořečil nikoli sobě, či osudu,
nýbrž pouze Hospodinu, od kterého, jak věřil, bylo a je
jeho dobrodiní. Silni lidé neradi mívají
dobrodince, a mají zato, že se obejdou bez dobrodiní.
Rádi mají svůj život ve svých rukou. Je
vzácným úkazem, když silný moudrý
muž, který mnoho let stal v čele seniorátu
svým životem a prací vyznával, že naše
vlastní možnosti mají své limity a člověk se bez
Božího dobrodiní neobejde. Náš život má
takový rozměr, který neumíme dohlédnout,
jak bychom na jeho obstarání mohli stačit? Naše
spása, naše věčnost je pouze v Božích rukou a on se
o nás i za hranici smrtí postará. Až tam
sahá jeho dobrodiní k nám. A když až tam,
pak i do všeho, do čeho vstupujeme každý svůj den. Hospodin,
náš dobrodinec, nesvazuje a nečeká vděčnost. Ale když
člověk to jeho dobrodiní pozná, celé jeho nitro,
všechno naše a v nás, samo od sebe dobrořečí
Hospodinovu svatému jménu. Ví naprosto jistě, od
koho je jeho život i jeho požehnání. A ví, že
dobrořečí za dobrodiní. A my pak, příbuzní
a známí se k tomu dobrořečení
přidáváme a dobrořečíme Hospodinu, za
dobrodiní, které Elišově rodině, tomuto sboru, tomuto
seniorátu i této církvi, stejně tak jako těm, se
kterými pracoval a žil, Bůh dal v požehnaném
Elíšově životě. Pro nás jeho život a to, co vykonal
v Hospodinově jménu, bylo a zůstalo dobrodiním od Hospodina.
Vím, že zrovna v těchto smutných dnech se
dobrořečení, dobrá řeč o dobro, chválení
za dobro pronáší těžce, nesnadno se hledají
důvody, poněvadž vám pozůstalým po těžkém
strádání váš nejbližší,
drahý zemřel. Tváří tvář smrti se těžko
dobrořečí Bohu, chválí Bůh za dobro. Protože vždy
nějak ve vědomí i podvědomí vnímáme
Boží všemohoucnost tak, že Bůh může za všecko. I kdybychom se
ve víře bránili té nebiblické představě,
ona je jakýmsi obecným lidským pohledem. Bůh je
ten, ke kterému směřuje naše výtka, že někdo musel tolik
trpět a v bezmocnosti zemřít. Ale i v této
chvíli náporu na víru i v nitřních
zmatků nepřestávejte věřit, že Boha je možno spojovat jedině a
vždy, i v hodině smrti, ba právě tehdy,
s dobrodiním. On sám ví, kdy už
trápení je dost a pouze on, může tímto
údolím stínu provést s láskou
a s nehynoucí naději vzkříšení,
nového rána, které má pro nás
připravené. Neopouští nás v Ježíši
Kristu ani ve smrti, ani v temnotě po smrti, Kristus tam
sestoupil, aby byl s námi, a pak nás on,
vzkříšený, slavně vzkřísil a uvedl do
věčného společenství s Bohem. Z Boží
ruky je pouze dobrodiní, neboť Bůh je ve své
nejvlastnější podstatě dobro. Nedává nic
jiného, než dobrodiní, dobré daní,
dobré věci pro život. Se smrti se sám
utkává v Ježíši Kristu. Když toho,
kterého on poslal, smrt ukryla v hrobě, vzkřísil ho
Bůh z mrtvých, přemohl smrt, vzal ji moc a poslední
slovo. Poslední slovo nad životem a pro život, který
vychází z jeho ruky, má Hospodin. Cesta
živých tvorů není bez bolesti a utrpení, někoho
méně, někoho více, někoho až příliš. Ale Bůh je
na straně lidí. Smýšlejme o něm jenom tak, jak se
nám zjevil v osobě Ježíše Krista, jako ten,
který obnovuje a křísí život. A tehdy, když
unavená, nemocemi ničená těla umírají,
tehdy se nejvíce chce zjevit moc Boží lásky.
Já vám učiním dobrodiní, já
vás vzkřísím, já zasáhnu tam, kde
vaše zápasy končí. Takto se nám Bůh zjevuje. Bůh
není osud, ve kterém je zrození a smrt. Bůh je
ten, ve kterém je zrození, a pak
vzkříšení. Ten, který zasahuje tam, kde je smrt a
její zbraně – nemoci a utrpení. Bůh vstupuje do
lidských příběhů, aby zvrátil jejich
vývoj, aby je vedl od smrti k životu, k životu
věčnému. Tak jej známe od Ježíše Krista.
Takovému mu důvěřujeme. Z jeho ruky je pouze
dobrodiní. Pouze dobré dání, a když tomu
věříme, přijímáme naději, že jeho dobré
dání i smrt přemáhá. On dobře dá,
aby ze smrti vzešel nový život.
A tato důvěra vrhá pravé světlo na celý
náš životní příběh. V našem životě jsou
všelijaké nezdary, těžká onemocnění, bolesti i
strádání, fyzické i psychické.
Mohlo by se zdát, že je toho více, než toho
dobrého. Ale když víme, že ten, jenž stvořil náš
život, ten, kdo nám život dává a přeje, se
k nám blíží jenom milostivě
v dobrém daní, jenom v dobrodiní, pak
máme velkou možnost vzpomnět si, nezapomenout na to
dobré, co naplňuje náš život od narození až
k jeho závěru. Vidíme množství
dobrých daní, množství dobrodiní,
které rozhodně převyšuje všechna strádání,
všechno zlé, čeho život není prostý, protože je
lidský. Dobrodiní je už ta holá skutečnost, že
chvíli můžeme žít na zemi. Dobrodiní, bez
kterého bychom nebyli, které je pro nás
bezpodmínečné, je dobrodiní vztahů, do
kterých nás Bůh zasazuje. On sám se nám
dává, pro nás se dává. Z jeho
lásky k nám, z jeho vztahu, z toho
spásného dobrodiní se zrozují všechny
ostatní vztahy. Dobrodiní toho, že člověk není
sám, že není opuštěn ve chvílích
dobrých, ani ve chvílích zlých, že žije
s lidmi, kteří Bohem zmocněni mu mohou pomoci,
pomáhají nést jeho kříž. Dobrodiní,
které se nám dostává od Hospodina, je
hustá síť životních vztahů, ve kterých
jsme. Vztahů k dětem, nebo naopak k rodičům,
k sourozencům, k těm nejbližším. To je něco, co
umíme málo docenit. Snad bychom se
adekvátnímu hodnocení blížili až tehdy,
kdybychom vskutku zažili, že nám nemá kdo podat sklenici
vody. Ale dokud to tak není, dokud stále je, kdo by se
s námi smál i brečel, pak to dobrodiní
trvá. Bůh nás do toho dobrodiní vsazuje,
nechává nás do takového dobrodiní
vrůstat. Jeho dobrodiním je, že si nacházíme
místo ve světě a mezi lidmi a naše životy
přinášejí plody, takže nemusíme žít planě.
Poznání Boha, který k člověku přistupuje
stále v dobrodiní, plodí v nás
nové pohledy na naše vlastní životy, na celý
náš příběh, který jsme pak schopni vidět
plný milostivého dobrého daní,
které nám Bůh dává štědře skrze vztahy,
ten svůj v Kristu a z něho i jiných lidí.
Jsou chvíle, kdy uplakané oči a rozbolavělé
srdce svízelně spatřuje dobrodiní. Právě
v těchto chvílích nám zaznívá
evangelium – nezapomínejte na Boha, který se
k vám blíží jenom v dobrodiní a
odhalíte i svůj příběh plný dobrodiní. A
nebude se vám chtít zapomenout na žádné a
své rozbolavělé duši budete přikazovat právě
v tento den – nezapomínej má duše na
žádné dobrodiní, které ti Hospodin
dává. Vzpomenete si na své děti, které
jste zplodili, a na své rodiče, kteří přivedli na svět a
v obětech vychovali vás. Vzpomenete si na lidi,
kteří vám dobře činili a na všechno dobré, co
jste okusili. Nezapomínej má duše na nic z toho
dobrého, které ti Bůh dal a dává
v Ježíši Kristu a skrze něho v osobách
tvých nejbližších, milovaných a
milujících. Nezapomínej má duše na
dobrodiní. Dobrodiní, které přesahuje všechno
zlé, se kterým se setkáváme.
Naše životy jsou plné dobrodiní Hospodinova,
kterého vrchol je ve vzkříšení, ve
vzkříšení všech a všeho života. Neboť všichni a všechno
živé vyšlo z Boží ruky, je působeno Boží
láskou a má zaslíbenou věčnou budoucnost. Ve
vzkříšení člověka k věčnému životu
dochází Boží dobrodiní svého
naplnění. Lidský život s tímto
výhledem je celý dobrořečením Bohu, každý
náš dech po všechny dny i v údolí
šeré smrti. Amen.