Korandův sbor Plzeň

Odkud pocházím?

Narodila jsem se 1952 v Praze, ale chodit do školy jsem začala už v Plzni. Maminka pocházela z tradiční evangelické rodiny, tatínek z katolické rodiny, kde postupně všichni kromě babičky přestoupili k evangelíkům. Naše rodina měla vlastně už tehdy ekumenický rozměr: Přátelské a příbuzenské vztahy nás spojovaly i s významným starozákoníkem, profesorem Hellerem, strýc si z legií v Rusku přivezl tetu Nonnu, dceru pravoslavného popa, babiččina sestřenice byla jeptiškou. Možná ani moc nepřekvapilo, že jsem si vzala katolíka a mezi osobnosti, které nás ovlivnily, se přidal i manželův strýc, katolický teolog, františkán Bonaventura Bouše.

Evangelické brigády v 70. letech, kde byla práce v lese záminkou k biblickým programům a dlouhým večerním rozhovorům o životě i víře, a ekumenická atmosféra mezi plzeňskou mládeží, takzvané „trialogy“, při kterých si tehdy zkušenosti vyměňovala mládež ze 3 církví – to je to, co nás formovalo.

 

 

Co pro mne znamená sbor?

Znamená pro mne domov. Stále více si to uvědomuju, teď když už mí rodiče nejsou naživu. Sbor uprostřed jiných sborů a jiných církví. Jako rodina uprostřed širšího příbuzenstva. Domov, kam se člověk vrací, kam se těší, kde si může vylít srdce a načerpat novou sílu. Ano, jako z domova je třeba z něho také vycházet. Jít ven mezi jiné lidi.

V dětství jsem si hrála jen s dětmi z nedělní školy. To s manželem jsem poznala, že člověk může mít přátele i v jiných církvích. Že dokonce není nic povrchního na tom, prožije-li mnoho krásného s lidmi, se kterými ho nespojuje víra, ale profese, koníček, nadšení.

A se svými dětmi jsem poznala, že o tom, o čem naše generace mluvila v soukromí a za zavřenými dveřmi, o všech svých obavách i nadějích, o nejhlubší podobě své duše, lze mluvit bez zábran třeba ve škole nebo v hospodě.

 

 

Co si přeju pro své děti?

Není ta otevřenost všem, ta šíře na úkor hloubce? Nevím. Ale pečovat celý život jen o budování svého domova, na tom je něco smutně sobeckého. Bude-li se církev (sbor) motat stále jen kolem své zbožnosti, svého majetku, svých přátelských vztahů, a nebude nic platná společnosti venku, neplní svůj úkol. Domov nás má přece připravit pro život s lidmi.

Učím na Církevním gymnáziu žáky převážně necírkevní, ale zázemí víry prosvítá denně běžnými situacemi. Chtěla bych, aby mí žáci i mé dospělé děti dovedly do světa vnést trochu víc porozumění, trochu víc spravedlnosti, trochu víc zodpovědnosti a sociálního cítění. Aby se zeptali jako v podobenství: „Pane, kdy jsme tě potkali vězněného, nahého, hladového, a pomohli jsme ti?“ A mohli slyšet odpověď: „Cokoliv jste učinili mým nejmenším bratřím, mně jste učinili.“

 

 

Jak se to odráží v mé výtvarné tvorbě?