Korandův sbor Plzeň

 Kázání na pohřbu sestry Václavy Skálové

Hospodin dokoná za mě, nebo milosrdenství tvé, Hospodine, na věky, aniž dílo rukou svých kdy opustíš. Ž138,8

Život věřícího člověka se odehrává na jedné základní vztahové rovině, která ten život zcela určuje. Ten základní vztah je vztahem k Bohu. Je to vztah víry a lásky a naděje. Tento vztah ovlivňuje a dává podobu všem ostatním vztahům. Pán Bůh je ten, kdo do toho vztahu vstupuje první a povolává nás již při stvoření, a pak ten vztah obnovuje v Ježíši Kristu, tak že Ježíš Kristus nás zve skrze sebe opět do společenství s Bohem. Nás odcizené, nás ztracené ve světě. Náš život v tom vztahu dostává svou podobu, takže vše, co konáme, poměřujeme právě tímto vztahem. Pán Bůh to je, kterého se ptáme, kudy vede naše cesta, Pán Bůh to je, koho se ptáme, co máme dělat, Pán Bůh to je, do kterého rukou vkládáme svůj život úplně.

Každý z nás má v životě svoje úkoly a povinnosti, a ty se v čase, který je nám svěřený, snažíme naplnit, tak abychom sami ze sebe, že svého života měli dobrý pocit. Jenže ono krom toho, že se nám některé věci podaří, se nám také hodně věcí nepodaří. A z toho nám bývá smutno. Je to takový smutek, který se nedá unést. Člověk potřebuje vědět, že jeho život a všechen výkon v něm nestojí a nepadá pouze s lidskou dovedností a schopnostmi. To, co se nám nezdaří, umí někdo dokonat. Je tady Pán, který umí dokonat. Nemluvě pak o tom, jak krátký je lidský život. I kdyby byl sytý dnů, přece je málo času, aby se stihlo udělat všechno, co se udělat má, co bychom sami chtěli. Bojíme se smrti nejenom proto, že nevíme, co je po smrti, že nás děsí prázdnota nepoznaného. Ale také proto, že vnímáme tu hranici, kde končí naše děje, naše konání, naše plány, za kterou už nemůžeme nic udělat, nic dodělat a dokončit. Lidský život zůstává vždy smrti nedokončen. Smrt se nedá naplánovat. Ona přerušuje nit našich činností, také nit naši lásky a našich vztahů. Jediný vztah, který je smrti nedotčen ani v nejmenším, je vztah k Bohu života, do kterého jsme povoláni Ježíšem Kristem. Ten vztah trvá. A je to vztah k tomu Bohu, který nás oprošťuje od stresu z nedokončeného života, z nedokončené lásky. Osvobozuje nás od toho břemena, že už nebudeme schopni pečovat o své blízké a bližní, že už nebudeme moci dokončit své závazky. Bůh dokonává za nás smrti nedokončené. Člověk smí umírat uspokojený a uklidněný, nikoli v křeči prohry, ale v radostném pohledu vítěze, kterého boje už když žil, vedl jeho Bůh a dokonával všelijaké nezdary a prohry, odpouštěl viny a selhání, tak jak nám to zvěstoval v Ježíši Kristu a uskutečňoval v jeho životě, také v jeho smrti a vzkříšení. Tak, jak ty nezdary a prohry nesl v našich dnech, tak je ponese i tehdy, když naše dny končí. On dokoná. Protože jeho láska k nám smrti nekončí a jeho vztah se neuzavírá. A jelikož tento vztah určuje charakter těch ostatních, smíme mít dobrou naději, že on jednou, až se všechny dny tohoto věku naplní, obnoví i všechny vztahy lidskou smrti přerušené, ty které jsme nemohli dokončit. Do té doby zůstává jako těšitel těch, které člověk opouští a zůstává naději nejenom pro umírající, ale i pro pozůstalé.

Je zřejmé, že je to těžko pochopitelné bez toho, aby tomu člověk věřil. Že Bůh dokoná, je víra. Věřící člověk má mnoho zkušeností už ze svých dnů s tím, že Bůh dokonává, a proto i po smrti dokoná. S čím máme dostatek zkušeností? Jak vypadá to jeho dokonávání v našich dnech? Naše zkušenosti jsou s Božím milosrdenstvím. Proto můžeme spolu se sestrou Václavou vyznat: „Milosrdenství tvé, Hospodine, je na věky“. Milosrdenství je milý, dobrý čin, spíše nepředvídatelný, neočekávaný, a také i nezasloužený, který je nesený dobrým úmyslem – láskou. Takových činů z Boží strany jsou naše životy přeplněné. Zvláště dobré je si to připomínat, když je život v nesnázích, a úplně nejvíce v té nesnází největší – totiž při umírání. Abychom věděli, že to milosrdenství není náhodou a není na chvíli, ale že je programově na věky. Tak, jak jsme se s ním seznámili ve svých dnech. Tak, jak jsme je zažívali. Všechna ta dobrota, která do našich životů vstupovala od Pána Boha různými způsoby, třeba skrze jiné lidi, nebo i způsoby zcela nevysvětlitelnými, všechna ta dobrota, kterou jsme si zvykli přijímat, pokračuje. Ta dobrota je na věky. Z ní nám plyne naděje, že Hospodin dokoná, že uzavře šťastně nejenom kapitolu našich dnů, ale otevře i novou kapitolu života oproštěného od nesnází a bolestí, od slz a od smrti. Zkušenost s milosrdenstvím Hospodinovým je tou naději pro nás. Kdo není nevnímavý, to milosrdenství vidí a prožívá, milosrdenství našeho narození, růstu a dospívání, milosrdenství rození našich dětí, milosrdenství při hledání našich cest a v získávání nových sil a snů, které přicházejí od Hospodina a živí naše dny dobrými výhledy. To milosrdenství je nadějí, že Hospodin také dokoná námi nedokončené.

„Protože ty, Hospodine, dílo rukou svých nikdy neopouštíš.“ To je osobní vyznání Žalmistovo i sestry Václavy Skálové i každého Bohu důvěřujícího člověka. Vydali jsme se Pánu Bohu jako dílo jeho rukou. Uvěřili jsme jeho dobrotě a zažili ji, víme, že jsme dílo jeho rukou, víme, že nás formuje svou láskou a svou moudrostí, že nás vyzbrojuje svou silou a obdarovává svou naději, víme, že jsme sadbou, na kterou on dohlíží, aby dozrála. Jsme jeho dílo, které on nikdy neopouští. My jsme mnohokrát utekli od rozdělaného, lekli jsme se velikosti závazku, kterému bychom nedostáli, byli jsme unaveni. Nikoli však Hospodin. Ten dílo rukou svých neopouští. Ani kdyby to dílo vypadalo jakkoli. On je garantem dobrých konců.

To vyznání nemůže člověk vynést ze svého srdce a úst, pokud vztah k Hospodinu není pro něho tím určujícím. Vy však, blízcí sestry Václavy Skálové, víte, že taková vyznání vycházela z hlubiny jejího srdce a evokovala vztah k Bohu, který po celý svůj život měla za nejvzácnější. Byla výjimečnou ženou víry a oddanosti Bohu až do konce svých pozemských dnů. Proto tento text pro ni zní tak pravdivě. Jako její vyznání. Hospodin dokoná za mě, nebo milosrdenství tvé, Hospodine, na věky, aniž dílo rukou svých kdy opustíš. Nikdy neopustíš. Tak, jako si jí neopustil, když si ji opatroval na zemi, když si ji podepíral a nesl v těžkých létech po smrti jejího syna, tak ji neopustíš ani tehdy, kdy její vlastní dny na zemi skončily. Neopustíš. Hospodin odpoví na tu hlubokou víru, kterou sám svým oslovením vzbudil. Zajisté je tak, protože takové je jeho zaslíbení: „Aj já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků.“ Budiž pochváleno jméno toho, kterého láska drží naše životy, kterého láska při nás koná skutky milosrdenství, jehož nemůže zastavit ani smrt. „Hospodine, ty jsi Bůh, a my jsme dílo rukou tvých.“  Věříme, že nás nikdy neopustíš, že dokonáš za nás, ze svého milosrdenství. Amen.