Korandův sbor Plzeň

Naše dnešní téma a téma konce osmé kapitoly epištoly do Říma nazvěme jistota naděje. Podívejme se na začátek a závěr zvoleného úseku: Úvodní verše „vše napomáhá k dobrému“ bývají citované na podporu takového toho mělkého optimismu: že dobře dopadnu, budu-li opravdový věřící, že mi nehrozí nezdar nebo nemoc těch, kteří věří málo a špatně, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, kteří tomu asi nějak pomohli. To ale nemohl být Pavlův záměr a ani my nejsme tak nedospělí lidé a křesťané, abychom se tím nechali zlákat… Oproti tomu slavná závěrečná část „ ani smrt, ani život, ani žádná jiná moc nás neodloučí od lásky Kristovy“ jsou zase vyznáním naděje, která procházela s křesťany dějinami útlaku a pronásledování, kterou si opakovali v časech zlých, a byla to daleko konkrétnější a hlubší naděje než to, že se budou mít dobře... Pokusíme se celým textem dojít k tomu, jaká vlastně je ta naše naděje a proč je tak jistá, proč si můžeme být jistí my.

Apoštol zahajuje mudroslovný výrok slovesem „víme“ (oidamen). Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Odpovídá tomu také každodenní zkušenost naše a jejich? Jistě ne. Kniha Kazatel tomu odporuje následovně (8,12b.14): „ Jsou lidé věrní Zákonu, kterým se vede tak, jako by jednali jako ti, kdo porušují Zákon,/ a těm se zase vede tak, jako by jednali jako lidé věrni Zákonu.“ I Pavel jistě zná takové pochybnosti a vidí, že pro nikoho není život samý úspěch. Jeho měřítka dobrého vůbec, a dobrého v životě konkrétně, jsou ale jiná, jde mu o to, zdali má člověk naději na naplnění smyslu života navzdory tomu, že zemře. Apoštol tak nenahrává zbožné iluzi, že síla naší lásky k Bohu vše zvrátí. Jaké nebezpečí by to pro nás bylo! Protože jak krátkodeché jsou naše prognózy a jak krátkozraké výhledy na to, co by zrovna bylo dobré, co by pro nás bylo dobré; Naše moc je zažehnána pokračováním verše „kdo milují Boha a jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ Je to Boží rozhodnutí, které určí, co bude následovat, a bude to pro naše dobro, pro dobro našeho života, pro jeho naplnění.

A kdo jsou tedy ti, kteří milují Boha a kterým vše napomáhá ? Jsme to třeba my? Ti, kteří milují Boha, jsou ti, kteří seznali svoji stvořenost a tímto faktem nechali utvářet svůj život. Faktem, že jsou součástí Božího stvoření, a že k ostatnímu Stvoření nelze stát jinak než v sestersko-bratské lásce. Faktem, že jsou součástí Božího plánu, a že k Božímu plánu nelze stát jinak než v přijetí. Sebevědomí těch, kteří milují Boha, spočívá v Bohu, Otci a Stvořiteli. Je lásce možné být ještě lákavější? Je lásce možné být ještě definitivnější? Je lásce možné být ještě jistější?

A co je to „všechno“, které jim pomáhá k dobrému? Jsou to i záporné stránky skutečnosti. Stojíme pod Křížem, vidíme nad svými hlavami Kříž. Jak bychom mohli utrpení ze své víry vyškrtnout? Jak se dá nemluvit o smrti? Jak se dá nemluvit o temnotě? Bůh má ale soucit a nese utrpení spolu s námi, vstupuje do příběhu smrti smrtí, která neděsí. Také smrt pomáhá, stala se služebnicí pro ty, kteří milují Boha. Je prostředkem pro něco daleko většího. Nepřekvapí potom ani zařazení Ježíše mezi nás, sestry a bratry, jako prvorozeného. „Přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha.“ Co to znamená? Jak tu podobu přijali? Zemřeli; Smrt je to, co nás spojuje s lidstvím Syna člověka, a pak narození do nového života, vzkříšení z podoby starého Adama do nového lidství. Ačkoliv je jasná Kristova jedinečnost, Pavel v něm poznává podobu ideálního člověka, druhého Adama. Kristus je zde eschatologickým Adamem, starším bratrem, prvorozeným ze smrti. Tak jako Adam mnohé přivedl do smrti, Kristus je přivede k životu. Oblouk pádu směřujícího k vítězství je dokončen. Kristus je Adam, který nám ukazuje, kam směřujeme: k rajskému společenství s Bohem, to je naděje, která svítí na konci tunelu. Tento cíl v oddíle Pavel představuje, jakoby se na něm již pracovalo od minulosti, přes současnost a spělo k eschatonu, věčnosti. Slovesy vyhlédl, určil, povolal, ospravedlnil a uvedl do slávy navazujícími jedno na druhé, poukazuje na Boží cílevědomost a neochvějnost, se kterou Bůh plní svůj plán. Z toho křesťan odvozuje hlubokou jistotu své naděje. Jistotu, že věci se nedějí jen tak, že v tom všem je nějaký smysl. Je to jistota, která dovoluje mít naději v dobrý konec. Dobrý konec je nevyhnutelný, protože Bůh je dobrý.

Myšlenka dobrého Boha, který působí jen dobré, je v Pavlově době všudypřítomnému řecko-římskému náboženství cizí a je ryze židovská. Nejen pro židy, ale i pro pohany se tady Pavel stává úlevně stravitelným: ať je ta síla za věcmi jakákoli, je dobrá. Toto spojení s židovskou vírou a dědictvím Izraele je nabídnuto také nám, křesťanům. Zde je místo pro lidskou odpověď „milujícímu Bohu“, který má na svědomí počáteční akci. Jaký postoj k tomuto evangeliu, k této dobré zprávě, zaujmeme? Musíme vědět, že Bůh od počátku svého plánu volal také pohany, nikoli jako reakce na neposlušnost Izraele, ale skrze Izrael. Bůh je Stvořitel všeho, božská aktivita zahrnuje a zahrnovala vše, nejen židy, dávno předtím, než se stalo slovo k Abrahamovi. Pavlovým tématem se v epištolách stává paradox Božího záměru ve vztahu k Izraeli. Zvláštní výsadní postavení mezi ostatními národy je konfrontováno se židovským záporným postojem k evangeliu. Taková zatvrzelost je Pavlovi pohoršením, ale byla Písmem předpovězena, aby velikost milosrdenství byla o to zřetelnější. Izrael totiž svým hříchem odcizení se Bohu zprostředkoval spásu a umožnil kontakt s Bohem také všem ostatním národům. Tím končí jeho výsadní postavení, Bůh jednotu lidí v Kristu obnovuje svou láskou v jedné církvi. Židé se stávají branou, kterou vstupujeme do Božího lidu, kterým jsme od počátku. Tak jako se smrt stává branou k životu, ve kterém máme podíl od počátku. Bohu není nic definitivní, ani hřích Izraele, ani naše smrt, vše je možné změnit.

Dostáváme se do druhé části textu. Ve způsobu odkazujícímu k Izajášovi, kde napětí mezi exulantskou nadějí v Babylónu a jejich tvrdou realitou zajetí je rovnocenně vyostřené jako v době prvotních křesťanů, Pavel nabízí obraz nebeského soudu. Kdo je odsoudí? Otázka je řečnická, stejně jako následující Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?, a odpověď je pokaždé „nikdo“. Kristus Ježíš je na pravici Boží a přimlouvá se za nás. Soudcova „pravá ruka“, Dextera Deí, je totiž na naší straně, silnější a oblíbenější advokát než jakýkoli, který by chtěl stát proti němu. Právě tento týden jsme si připomínali Nanebevstoupení, takže tato představa Syna po pravici Otce nás neopustí celé další období. Pavel načrtává obraz Ježíše přímluvce, možná opět reagujíc na již existující křesťanskou formuli; Idea přímluvy u Boha byla totiž oblíbená v nejranějších křesťanských kruzích a pravděpodobně byla přejatá ze starší židovské tradice, kde roli přímluvců měli archandělé. Pavlův důraz je, že rozhodujícím faktorem pro věřící je Kristova pozice zvláštní přízně u Boha. Výsledkem soudu je díky této přímluvě tedy ospravedlnění, omilostnění. Ospravedlnění hříšníka není otázka zkušenosti. Je to rozsudek nezávislý na naší momentální náladě. Stal se rozhodnutím, kterému my jsme nemohli nijak pomoci, stal se z lásky. Tento citově zabarvený text o omilostnění navozuje pocit, že to musí mít nutně dopad na naši každodennost. Také má. V každé době je člověk zmítán mocnostmi, nad kterými nevládne a je jimi ohrožen. Ohroženým se v naší společnosti stává velmi snadno každý, kdo najednou vypadne z tempa, nestíhá se dostatečně snažit, nemá sílu a chuť pospíchat dál. Uzdravující je potom osvobození od strachu, ujištění o ospravedlnění v budoucím Božím světě, kde už na ničem z toho nesejde.

Ten jediný, který by z viny mohl obžalovat, věčný soudce, činí opak, obhajuje, Bůh ospravedlňuje . „Všechny věci“, které slouží k dobrému, jsou vlivy pozemské i nadpozemské, které by případně mohly křesťanům odebrat jejich svobodu neviny před Bohem. Nevina znamená rozvázané ruce, nohy a jasný obzor, proto znamená svobodu. V nevině můžeme myslet, mluvit, milovat bez těžkých mraků přicházející katastrofy nad sebou. Nic nemá takovou moc, aby člověka oddělilo od boží lásky, která takový klid umožňuje. K této lásce člověk nemůže dospět žádným svým rozhodnutím, zásluhou nebo sklonem, ta už se stala, o té už bylo rozhodnuto. Bůh nás podle své svobodné vůle už od věčnosti k této lásce určil a k ní povolal. Jednal vždy pro nás. To vše Pavel popisuje v minulém čase, to se stalo, je to fakt. Věčné předurčení, predestinaci, popisuje Pavel tak, že Bůh lidi připodobnil svému obrazu, svému Synovi, tím už jsou navždy určeni ke zcela konkrétnímu osudu. Tím, že nám dal podobu Krista, už vše rozhodl. Všechno protivenství nám může být jen pomocí, nikoli hrozbou, protože jsme jeho děti, protože to tak určil. Kdo by takové lidi mohl zavrhnout a odsoudit, i když si to často přece zaslouží? Jenom Ježíš, protože on sám byl zavržený a odsouzený. Náš dnešní základ kázání byl v církevní historii ve středu úvah o predestinaci, předurčení. Velmi těžké téma. Jsme předurčení k věčnému životu nebo zavržení? Bude to rozsouzeno podle našich skutků, naší víry nebo se už nemusíme ani snažit, je to dávno rozhodnuto? Pavel tady říká – ano, už to bylo rozhodnuto na počátku věků: nic Vás neodloučí od Boží lásky! Naší nadějí je, že právě proto nás nikdo neodsoudí, že láska Boha je něco, co nemusíme střežit, co nám nemůže být zcizeno, ani sami se nezvládneme o to připravit svými přešlapy. Naší nadějí je, že tato ne-lidská láska je opatrovnicí našich kroků, je průvodkyní daleko spletitější cestou, než se mohlo zdát, a že se na ni můžeme spolehnout i ve smrti. Můžeme mít naději, že nás vyvede z nejtemnějších míst, že nás vyvedla z temnoty starého člověka do zrození ve křtu, a že nás vede také tímto novým životem. Amen.