Korandův sbor Plzeň

Sestry a bratří, vstupme teď do mezi-času: ne toho dnešního času – konce roku 2013, ani toho z příběhu – kdysi na počátku lidského věku, ale do času vzniku biblického vyprávění, do času babylonského zajetí židovského národa, někdy mezi 5. a 6. stoletím před Kristem. Tedy do času, kdy byl text, který v Bible čteme, vytvořen a sepsán.

Tehdy Izraelci sedí pod nádhernou věží boha Marduka ve městě Babylon, na pláni Šineár. Uprostřed největšího města svých dob, plného blahobytu, hlučícího hlukem přístavu pro lodě z celého světa na řece Eufratu, vonícího květy ze Semiramidiných visutých zahrad. Místo určené k radosti. Znovu vystavěný ráj na Východě. Kolébka civilizace. Ale potomci Abrahama, Izáka a Jákoba se nebaví, netráví příjemné chvíle ve stínu stromů. Vzpomínají na svůj zbořený Chrám, na to, kde vlastně teď sídlí jejich Hospodin, co za býlí roste v chrámovém okrsku, jaké to bídné osudy je potkaly. „U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón.“, svědčí žalm. To, co vidí kolem, hemžení Babyloňanů pod Mardukovou věží, to jim náladu taky nezvedá, naopak, vede je ke spravedlivému rozhořčení! Tak jako nás. Podívejte se na ty Babyloňany, jak jsou pyšní! Jaké bohatství nashromáždili pleněním národů. Podívejte se, i svého vlastního boha si zamkli do věže. Dali mu tam zlaté lůžko, každý večer mu vodí panny. Jsou lidem věže, lidem spojeným asfaltem a svatým záměrem. Myslí si, že mohou postavit nebe na zemi! Sedmé nebe. Bránu nebes. Tak se totiž to poslední, sedmé patro zikkuratu, jmenovalo – Nebe. A v babylonštině „Bāb-ilī“ znamená „Brána do nebes“. Jenže, jaké bylo to babylonské nebe? Jaká byla ta náboženská ideologie, pod kterou se Babyloňané sdružili v jeden šik stavitelů a vyznavačů? Ideologie, která slibuje „nebeský zážitek“, „mít se jako v nebi“, „dotknout se nebe“. Zkrátka zmizet těm našim ušmudlaným starostem a ostnům bolesti. Nebýt na zemi mezi všelikými lidmi, kteří uniknout nemohou, které táhne k zemi velká tíže. Babyloňané si vymyslí, pro co se spojit: pro únik. Být jako bozi jim neznamená být svatí, být milosrdní, být velicí. Být bozi jim znamená nebýt lidmi, nebýt tady, nemuset na to koukat, nemuset nic cítit.

A to už jsme se tak nějak dostali z mezi-času, z času vzniku samotného textu, do onoho mýtického času biblického vyprávění o předvěku lidských dějin, ve kterém se veliká věž staví. (A nebo snad taky trochu do času dnešního?) Vraťme se k veršům Genese, které nám vyprávějí o ustanovování světa, o tom, jaká je zkušenost Izraelitů s jejich Hospodinem, jehož Chrám jim museli nejprve zbořit, aby mohli vůbec pochopit, co se po nich chce: pochopit, že žádné chrámy Boha nedrží, že žádné chrámy nedrží víru, právě tuto zkušenost, sestry a bratří, bibličtí redaktoři vložili do prvých kapitol Bible. „Nuže, vyrobme, vypalme a vybudujme!“, je jeden z omylů, které bude ve třech dnech bořit o mnoho staletí později také muž z Nazareta.

Dostáváme se do ústředního pátého verše vyprávění: Někdo přichází, někdo, kdo by zde teoreticky už dávno měl být, komu stačí přece se vyklonit z okna v sedmém patře, kdo tady již má svůj apartmán. Ale ono to tak není. Bůh musí naopak udělat hodně, musí „sestoupit, aby viděl“, aby mohl vůbec rozeznat, co to tam dole provádějí, co to zase vymýšlí. Zajímá ho to, chce vědět, jaké nebezpečí dětem hrozí. Z vlastní vůle, ze svého rozhodnutí k nám znovu a zas sestupuje. V tomto biblickém před-věku, kde se nastoluje řád věcí, jak to všechno bude fungovat, se dozvídáme, že sice nebudeme v ráji, ale také že na nás již nesešle potopu a že bude sestupovat! Stále a vytrvale. Jen si vybavme, kolikrát jsme k takovému svědectví o sestupování pozvaní v Bibli, jen si řekněme, co se vlastně událo v Novém zákoně, co jsme znovu prožívali v uplynulých svátečních dnech, jen, prosím, nemlčme o svém životě. Toto vše totiž píše dějiny Hospodinova sestupování, sklánění se, dějiny spásy pro svět…

A co se stane, když tu teologickou spoušť pod věží Hospodin uvidí? Když uvidí, co tam vytvářejí. Mojžíš našel ty svoje tancovat kolem býčka. Ani tento výjev neutekl daleko. Jenže Hospodin není člověk, nevezme desky, neroztříští je v mohutném hněvu. Bůh udělal něco jiného. Neničí, nehubí, nesešle po vodě oheň. Zmate jim jazyky. Co to vlastně pro nás znamená? Je to náš nárok, aby nám každý rozuměl. Náš pocit, že přeci mluvíme k sestrám a bratřím, k lidem, kteří sdílejí stejný svět, stejné zkušenosti a naše řešení jsou pro ně tedy jasně pochopitelná. Jinak by ani nebylo vůbec možné doufat v pokrok snah o záchranu našeho životního prostředí, ve zlepšení podmínek života chovných zvířat, v konsenzus řešení problémů zemí tzv. třetího světa… a dalších bodů obžaloby současného stavu naší civilizace… Nebo jindy máme pocit, že nám nikdo nerozumí, nikdo nevidí pointu, ke které míříme, nikdo nemluví naším jazykem, nesdílí naše postoje. To především tehdy, když se o výše zmíněný pokrok, zlepšení a konsenzus pokoušíme… Učíme se jazyky druhých. Musíme se to učit, nemůžeme jinak. Ve světě, kde nevidět/neslyšet/mlčet, je otázka volby, nikoli okolností, nemůžeme jinak než mluvit tak, aby nám bylo porozuměno, tak, abychom se mohli na podobě tohoto světa spolupodílet. Nám, křesťanům, v tom dopomáhej Duch svatý. Jako dopomáhal učedníkům na jejich cestě od Letnic dále. Pouze Duch svatý je schopen překonat veškeré vzdálenosti, které vrhá na svět stín Babylonské věže. Nechtějme si vytvořit jméno jako tamní lidé. Jméno, jenž b-l-l (mate), je b-b-l (Bábel), božská odpověď na já, které nepochybuje, já jisté si vším, čím se obklopilo, co kolem sebe vystavělo. Boží požadavek je ale jiný: být na cestě, pod jediným jménem „Hospodin“. To jméno je řešením všech zmatků, ať těch z nás, nebo těch námi nepřímo způsobených, těch věžovitých. Zmatků, tvořících naše vidění světa a naše postoje neustálou jejich revizí, rozechvíváním pyšně budovaných staveb kamenných jistot. Po zboření jakékoli z těchto staveb zůstává jediné, na co se dá spolehnout: Hospodin, pod jehož jménem se dá spojit úplně jinak než pod tlakem jednoty národa, fotbalového stadiónu nebo pivního stanu. Ze znejistěných staveb, zbořených Chrámů, povstává něco s daleko pevnějšími základy.

A tak také Babyloňané, v tom, jak jsme ho nazvali, „mezi-čase“ babylonského exilu, sedí pod Věží a v jazykové škole se učí cizím jazykům, egyptštině, chetitštině, etiopštině. Učí se spolu mluvit, chtějí chápat druhé. Z trestu se stává dar. Dar, který boří jistoty a staví něco daleko cennějšího, opravdové lidské společenství.

 

Juliana Rampich-Hamariová