Václav Koranda starší

Z odkazu Husova působení vzniklo v letech 1415 až 1416 tzv. husitské hnutí. Mnozí Husovi stoupenci (např. Křišťan z Prachatic) by rádi napravovali porušenou středověkou křesťanskou církev, ale jen v rámci stávající církve, jejich řádů a tradice. Vedle toho se stále více šíří směr, který touží po hlubší nápravě církve podle zákona Kristova a vzoru prvotní církve, tj. církve prvních století, bez ohledu na pozdější lidské dodatky. V jeho čele je Jakoubek ze Stříbra, vážený mistr pražské univerzity. Hnutí horlí pro zjednodušení bohoslužeb, zajímá je pojetí a forma vysluhování sv. Večeře Páně, postoj k uctívání obrazů a soch svatých, zavádí českou mši i český zpěv v kostelích.

K tomuto rozhodnějšímu směru se horlivě připojil i plzeňský kněz Václav Koranda starší, který koncem roku 1416 již v Plzni podával Večeři Páně pod obojí způsobou, tj. chléb i víno všem věřícím, zavrhoval ctění obrazů jako model i řadu nebiblických církevních zvyků. A strhl k této cestě většinu plzeňských křesťanů.

Tento přední bojovník za husitskou myšlenku nám však neodkázal literární dílo, které by nám dalo možnost blíže mu pohledět do tváře. Avšak spjal své jméno s příběhy táborské větve husitství tak nerozlučně, že se nám vynořuje právě v nejdramatičtějších chvílích tohoto hnutí.

Pamětní deska na hoře Bzí Když se na jaře roku 1419 hnuly venkovské zástupy, aby na horách slavily sv. Večeři Páně pod obojí způsobou, kterou jim kněží v kostelích nepřáli, vidíme Korandu mezi nimi jako kazatele a vůdce. Žil vzrušenou nadějí té doby ve vítězný nástup Ducha Ježíše Krista a jeho nového světa, zbaveného všeho antikristovsky znetvořeného ve společnosti i církvi. S tímto výhledem vedl i plzeňské křesťany na velké shromáždění na horu Bzí u Blovic. Tam formuloval tzv. Husitský manifest z hory Bzí – požadavek kázání Božího slova svobodně a srozumitelně, přijímání sv. Večeře Páně pod obojí a trestání zlořádů ve všech stavech bez výjimky. Obměněně a s doplňky přejde tento manifest do základního husitského vyznání víry – Čtyř artikulů (článků) pražských. Po dohodě mezi stoupenci názorů konzervativních i radikálních se již o rok později staly zemským zákonem.

Poté na podzim roku 1419 se Koranda vynořuje v Praze, kam se přiblížila vlna poutníků na hory a napřela se proti klášterům a kostelům jako pevnostem starých pořádků. Prosté stolování bratří a sester ve víře bez oltářů a obřadných rouch mělo upoutat jejich pozornost jen k vítěznému Kristu, sedícímu na pravici Boha Otce. Proto se nehodlali smířit s kostelními prostorami a obřady, jež křesťana od Kristova díla vzdalovaly. Koranda byl také účastníkem Žižkova vítězství na Vítkově.

Když si radikální husité na ochranu proti křižáckému ohrožení zvenčí vybudovali ochrannou pevnost v Hradišti, nazývanou biblicky Tábor, první ozbrojenou pomoc jim poslala Plzeň. Koranda pak celoživotně přilnul k tomuto středisku a mezi tábory posiloval nejlidovější radikální křídlo reformace.

Při návratu z Prahy na Tábor byl Koranda v Bechyni 8. září 1420 přepaden rožmberskými ozbrojenci a uvězněn na Příběnicích. Podařilo se mu však z vězení uniknout. Neuvaroval se při tom bojové vřavy a proto napříště svou krví poskvrněnou rukou už nikdy nevysluhoval sv. Večeři Páně.

V čele táborské církve Václav Koranda nikdy nestál. Když v září 1420 volili táboři svého představitele, byl ve vězení a jeho přežití v temném žaláři se nedalo předpokládat. Nebyl zřejmě ani kandidován. Seniorem táborského společenství se stal Mikuláš z Pelhřimova, zvaný Biskupec.

A přece to byl Koranda, jehož táboři vyslali hned v lednu 1421 do Prahy, aby tam obhájil jejich stanoviska proti námitkám pražských mistrů konzervativního směru. Koranda svou obranu přednesl z Želivského kazatelny v kostele u Panny Marie Sněžné ve věci nebiblických bohoslužebných zvyků a obřadů a zavádění přijímání Večeře Páně pod obojí.

Když se Koranda v r. 1421 pro neshody rozešel s Žižkou a vztahy mezi Žižkou a Táborem ochladly, sblížil se Koranda s Mikulášem z Pelhřimova. Společně pečovali o táborskou církev a nevyhýbali se rozhovorům i s jinak smýšlejícími, např. s Petrem Chelčickým. Pro svou rozhodnost i pohotovost byl Koranda určován do táborských delegací k jednáním o husitském reformačním programu. Na jednáních s koncilem basilejským se však neúčastnil.

Po lipanské bitvě 1434 a po příchodu katolického dvora krále Zikmunda 1436 s plánem potlačit táborskou stranu se Václav Koranda aktivně účastní dalších zápasů o ryzí křesťanství, tj. zachování apoštolských způsobů při bohoslužbách a v životě církve. Z Tábora, který se Zikmundem podepsal separátní mír, prchl Koranda do duchovně spřízněného Žatce. Odtud po nějakém čase byl králem Zikmundem vykázán pod hrozbou utopení do porobeného Tábora. Zdá se však, že v Žatci působil dál. V roce 1443 byla správcem utrakvistické církve Janem Rokycanou svolána synoda k jednání o správném učení o sv. Večeři Páně. Pozváni byli i zástupci svazu táborských měst – ze Žatce, Písku, Klatov a Tábora. Mezi nimi i Mikuláš a Václav Koranda. Táboři byli viněni z bludů a kacířství. Synoda skončila usnesením, že „ve velebné svátosti těla a krve Boží je celý Kristus…“. Jak, to se stalo předmětem dlouhotrvajících jednání. Na dalším sněmu byli táborští se svým názorem prostě prohlášeni za poražené. Posuzováno s odstupem, bylo táborské stanovisko vždy bibličtější a původnímu křesťanství bližší než stanovisko konzervativnějších utrakvistických bohoslovců.

Koncem srpna 1452 ve snaze husitství sjednotit oblehlo vojsko Jiřího z Poděbrad město Tábor a vynutilo si vydání táborských kněží, mezi nimi i Korandy. V Praze pak měli odvolat své bludy. Když ani zde se Koranda spolu s dalšími nevzdali svého přesvědčení, byli uvězněni na různých místech. Koranda byl vězněn na královském hradu Liticích, kde nejspíše zemřel. Teprve po letech obnovil památku Václava Korandy senior Jednoty bratrské Lukáš Pražský, když se přihlašoval k odkazu zápasů táborského bohosloví.

Podle studie prof. Amedea Molnára a Dějin křesťanství v Československu prof. Ferdinanda Hrejsy zpracoval Pavel Pellar. Uveřejněno v publikaci „Korandův sbor 1936–2006: Sborník k 70. letům otevření kostela“, s. 6–7.

Provolání poutníků z Bzí hory

My, obec sebraná na Bzí hoře, shromážděná v naději ducha Ježíše Krista nyní v neděli po svaté Ludmile, všem věrným Božím milým přejeme, stejně jako sobě, spasení, pokoj, jednotu, lásku a pravdu ve víře v Ježíše Krista, neporušené až do smrti.

Nejmilejší, oznamujeme tímto listem obecně všem, že naše scházení na hory a na pole se neděje pro nic jiného než pro svobodné slyšení věrné, spasitelné směrnice založené v Božím zákoně a pro potřebné přijímání nejdůstojnější božské svátosti těla a krve našeho Pána, spasitele Ježíše Krista, a to na památku jeho umučení a našeho vykoupení a k našemu posílení, zachování a potvrzení ve spasitelném životě.

Všichni jednou vůlí žádáme na milém Pánu Bohu, abychom byli jednoho zákona, jedné víry, jednoho srdce a jedné duše, a aby především v nás bylo všecko zlé a duším škodlivé ničeno a všecko dobré naopak pěstováno. Žádáme také, poznavše konečně, jak lstivě a zhoubně byly naše duše svedeny od pokryteckých, falešných proroků, abychom se jich varovali a dávali bedlivý pozor, aby nás už nadále neodháněli a neodváděli od staré víry Pána Ježíše a apoštolů. Zjevně již vidíme velkou ohavnost postavenou na svaté místo, jak bylo prorokováno od proroka Daniele (Daniel 9,27 a  12,11). Vidíme posměch a rouhání, potlačení a zavržení vší Boží pravdy a převeliké zvelebení, pod jménem svatosti a dobrotivosti, vší antikristovské pokrytecké špatnosti.

A komu se toho nemá zželet! Kdo toho nemá litovat, na tím lkát a plakat a volat k Pánu Bohu se syny Izraelskými v Egyptu! Vždyť oni „lkajíce volali a jejich hlas vstoupil k Bohu a Bůh uslyšel jejich pláč a vzpomenul na svůj slib, který dal Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, a pohlédl na ně a vysvobodil je“ (Exodus 2, 22–24). Ó, kterak Judit a Ester, ty svaté ženy se modlily k Pánu Bohu za vysvobození svého lidu, a byly vyslyšeny (srov. 2. Makabejská 2, 49n.)! Ó, kterak Matatiáš umíraje napomínal své syny k statečnému zachování Božího slova a k obecnému dobrému, když k nim mluvil: Nuže synové, buďte nyní horliví milovníci zákona a dejte své životy za svědectví svých otců a pamatujeme na jejich činy, které vykonali ve svém pokolení. Získáte velkou slávu a věčné jméno jako Abraham, Josef, Fínes, Jozue, Kálef, král David, prorok Eliáš, Ananiáš, Azariáš, Misael, Daniel a mnoho jiných, kteří důvěřovali Pánu Bohu, a byli vysvobozeni z rozličných zkoušek. Uvědomte si, že všichni, kdo po celá pokolení doufali v Boha, nikdy nevyhynuli. Nelekejte se hrozeb hříšného člověka. Dnes se zdvihne, ale zítra po něm nezbude stopa, vrátí se do své země a jeho záměry se zmaří. A proto, milí synové, buďte silní a mužsky si počínejte pro zákon. Učiníte-li, co je vám v zákoně přikázáno od vašeho Pána Boha, budete slavní“ (I. Makabejská 2, 50–54).

A proto vás, nejmilejší, žádáme a prosíme pro Pána Boha a pro vaše spasení, abyste se s námi se všemi svorně sešli a sebrali v sobotu ráno na den svatého Jeronýma (30. září) u Křížku na úhoru při benešovské silnici na té hoře za Ládvím směrem ku Praze, abychom utvořili božskou jednotu za svobodu Božího zákona a za spasitelný prospěch a počestné dobré všeho království.

Je třeba odstranit a trestat přehmaty a zjevná pohoršení a rozbroje s pomocí Pána Boha, krále, pánů, rytířů a panošů i vší křesťanské obce.

Dán na hoře, v neděli po svaté Ludmile atd. (17. září 1419).

Zpět

Copyright © 2011 - Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Plzni - Korandův sbor. Powered by Evanek Studio.