Ucelený přehled o aktivitách sboru v oblasti hudby
nám archivní materiály neposkytují.
Následujících řádky jsou (mimo
jiné) pokusem tyto poněkud útržkovité informace
usoustavnit.
Nejdůležitějším úkolem vždy bylo
zajištění kvalitního doprovodu zpěvu při
shromáždění. První zmínka, kterou v
této souvislosti nalézáme ve sborovém
archivu, je z roku 1928. Tehdy byl sborovým varhaníkem
bratr Václav Koc. V roce 1937 přebírá tuto službu
již v novém kostele na nových varhanách bratr
Jaroslav Mazal. V roce 1956 se stává prakticky na
čtyřicet let varhaníkem Korandova sboru bratr František
Jílek. Mnozí z nás s vděčností
vzpomínají na jeho věrnou a zodpovědnou službu, kterou
vždy konal tiše a skromně – tak, jak žil celý svůj život.
V roce 1995 naplno převzal varhanické povinnosti bratr Jan
Esterle. V současnosti se u varhan kromě něj objevují i
zástupci nastupující hudebnické generace
ve sboru – bratři Jan Doležel a Vojtěch Esterle. S
vděčností byla a je přijímána také služba
výpomocných doprovázečů (dříve sestry
Mazalová, Klimecká či bratr Fábera, později bratr
Růžek, sestra Reindlová, Skálová či
Tonarová, dnes bratři Chvojka, P. Řezníček či sestra
Benešová).
Ke službě varhaníků neoddělitelně
patří starost o nástroj, ke kterému pravidelně
usedají. Sbor dlouho usiloval o pořízení varhan
– v roce 1925 se zvažovala nabídka firmy V. Brauner z
Uničova, v roce 1926 se jednalo o odkoupení nástroje z
bývalé kaple II. české státní
reálky v Plzni. Ke koupi však v té době nedošlo. V roce
1928 sbor reagoval na nabídku z Libiše – tamní
sbor ČCE se rozhodl svůj nástroj darovat vážnému
zájemci. Dle dostupných pramenů je vysoce
pravděpodobné, že k uskutečnění tohoto kroku došlo.
Počítalo se ale s tím, že jde o řešení
přechodné. V roce 1933 (upřesněno, Almanach uvádí
1932) se začala psát historie našeho současného
nástroje. Firma Karel Urban z Prahy jej projektovala již pro
nový kostel, sloužil však ještě i v Řemeslnické besedě
– byť ne zcela kompletní (13 rejstříků).
Definitivní podobu dostal po přenesení do kostela
(doplnění na 17 rejstříků v r. 1937). Jeho
konečná cena byla 70 tisíc korun. Úctyhodnou
částkou 15 tisíc korun přispěla na
pořízení varhan sestra Barbora Halíková.
Sama se však jejich uvedení do provozu nedožila. Po roce 1950
se začaly množit technické problémy, rozpaky působila
též zvuková stránka nástroje. Vážně
se uvažovalo o stavbě nových varhan. Z finančních důvodů
však bylo v roce 1955 rozhodnuto o provedení důkladné
opravy a zvukové přestavby stávajícího
nástroje dle návrhu Dr. Jiřího Reinbergera. Do
dnešních dnů nedoznala dispozice našich varhan
žádných dalších změn. Po technické
stránce však došlo v roce 1983 ke zcela zásadní
změně – původní poruchová pneumatická
traktura byla rekonstruována na elektropneumatickou. Naše
varhany byly tímto systémem vybaveny jako první v
Plzni.
Vraťme se nyní znovu ke zpěvu, tentokrát ke
službě pěveckého sboru. Vícehlasý sbor se vždy
soustředil především na přípravu skladeb ke
zvláštním příležitostem – ať už v
rámci církevního roku nebo k
mimořádným sborovým akcím.
Spolehlivé zprávy o působení pěveckého
sboru máme z roku 1935, kdy sloužil při slavnosti
položení základního kamene nového kostela.
Výrazně se podílel i na programu všech tří
shromáždění, která byla pořádána u
příležitosti otevření kostela. V tomto období
jakož i v průběhu 2. světové války sbor vedl bratr
Jindřich Fábera. Později sbormistrovskou službu konali bratři
Fišer (zřejmě dosti krátce, jistě v r. 1947) a Šedivec (jistě v
letech 1951 až 1957). Počet členů sboru kolísal, dá se
říci, že v padesátých letech se na jeho
práci podílelo průměrně dvacet sester a bratří.
Jak ukazují některé dokumenty, nebylo vždy
jednoduché shromáždit k soustavné přípravě
dostatečný počet zpěváků. O činnosti sboru v
šedesátých letech jsem nenalezl žádné
doklady.
Zpěváci se znovu začínají
scházet až v roce 1972. Nejprve se do práce pustila
skupina mládeže. Její vedoucí bratr Miloslav
Esterle však brzy na to začal pracovat též na obnově
klasického chrámového pěveckého sboru.
Fungování dvou pěveckých uskupení –
byť v různých obměnách jak ve smyslu
personálním, tak ve smyslu utváření
repertoáru – vydrželo až do současnosti. Pokračovatelem v
linii někdejšího mládežnického uskupení je
dnes komorní pěvecký sbor De profundis (v programech
jeho vystoupení ovšem v současnosti převažuje nad
spirituály stará hudba). Současný
chrámový sbor také zeštíhlel a v jeho
řadách se nechávají duchovními
písněmi oslovovat i nečlenové církve. Jeho řady
jsou však stále otevřeny novým zájemcům o
vokální duchovní hudbu. Se službou obou sborů se
setkáváme při svátečních
bohoslužbách, při jarních a podzimních
nešporách i při jiných příležitostech.
V
období přibližně posledních deseti let působila ve sboru
i další pěvecká uskupení, která se
rekrutovala ze sdružení mládeže. Mezi
výrazné osobnosti těchto uskupení patřila např.
sestra Marta Neumannová (roz. Stočesová) nebo bratr
Karel Šimr. Dnes se aktivně podílejí na hudebním
životě mezi mládeží (ve sboru i jinde v církvi)
sourozenci Esterlovi. Mimo jiné převzali též
patronát nad zpívající skupinkou
dětí z nedělní školy.
V našem kostele se za
sedmdesát let jeho existence uskutečnila celá řada
veřejných koncertů či hudebních nešpor s
účastí výborných hudebníků. Z
obecně známých umělců zde vystoupili např. profesor B.
Gselhofer, Dr. J. Reinberger, V. Soukupová či německá
varhanice Lubina Holanec. V posledních letech –
zejména pak po opravě kostela – zesílil
zájem pořádat v tomto prostoru koncerty v rámci
různých festivalů. Např. při letošních
Smetanovských dnech jsme měli možnost přivítat soubor
Schola Gregoriana Pragensis. Při jiných příležitostech
zde vystoupili např. Iva Bittová, Hradišťan, Spirituál
kvintet či Marián Varga. Prostory kostela si ke svým
vystoupením propůjčuje i řada plzeňských
hudebníků a pěveckých uskupení. Varhany
slouží ke cvičení i pro vystoupení žáků
plzeňské základní umělecké školy se
sídlem v ul. T. Brzkové. Staršovstvo Korandova sboru
také podpořilo vznik obecně prospěšné společnosti Ars
Christiana, která chce v rámci ekumenické
spolupráce pečovat o rozvíjení odkazu
křesťanské kultury.
Jan Esterle